Decoupage a ostatní

bižu materiál

 

bižu materiál

 

materiál na bižu

 

 

e-shop,nápady,techniky

 

 

E- obchod

 

 

Internetový krámek pro kreativnítvoření

 

Výtvarné potřeby Kajka

 

DecuArt - australské papíry pro výtvarnou činnost

 

Vytvoř si svůj vlastní sen. Návody a popisy technik

 

 

Dílna a obchod výtvarné činnosti

 

 

Nechcete se v dnešním světě zbláznit? Začněte tvořit

 

vše pro tvoření

 

Nápady k tvoření

 

SVĚT RUČNÍCH PRACÍ

RSS

Čertíček



Silvestra se rozhodl strávit se mnou můj švagr. Když jsme přišli z nádraží obě chlupaté koule zmizely za gaučem. Asi po hodině vylezla Štěpánka a šla opatrně zjistit co se děje, zkontrolovala boty a tašku, opět zpátky za gauč, ale navečer se uklidnila natolik, že si šla lehnout dokonce na své křeslo a i snesla aby ji vetřelec pohladil. Čert tu nebyl. Nešel ani ke své misce, nepřilákala ho ani vůně podávaného jídla ani moje volání ho nepřimělo k opuštění úkrytu.
Na chviličku vylezl až v noci když již všechno spalo, najedl se, šel na misku, na momentík ke mně do postele ale jakmile se vetřelec začal projevovat, okamžitě zase zmizel. Švagr odjížděl v domnění, že snad žádný černý kocourek neexistuje, protože ho ani nezahlédl.
Když jsem se vrátila z nádraží Čert kontroloval škvírou mezi dveřmi kdože to zase přišel. Když se ujistil, že žádný cizinec do jeho království nezavítal začal kolem mne tančit indiánský tanec vítězství. Motal se mi pod nohama, vyplazoval svůj růžový jazýček a dělal oblíbené éé ééé, jakoby se smál. Při každé příležitosti se mi stočil do klína a spokojeně předl.
Pak jsem pochopila, že je šťastný jak vyzrál na vetřelce. Dosud jakmile se v jeho životě objevil někdo neznámý, strčil ho do nějaké bedny a kamsi vezl, vyndal ho v cizím prostředí a za chvíli zase vezl někam do cizího.Tentokrát se rozhodl, že se nenechá nachytat a přestěhovat do ciziny a teď je šťastný jak šikovně zařídil, že ho nikdo neviděl a neodvezl.
Prostě Čert je šikula a umí vyzrát i na velkého chlapa. Švagrovi budu muset poslat fotku.
Kočičí povahy se mění…Štěpánka se teď všem hostům předvede, ukáže královskou chůzi, zkontroluje jestli někomu nepáchnou nohy a pak se roztáhne přes celou postel:“tady bydlím já!!!“ Čertíka ještě nikdo neviděl, jen jednou kamarádka co chodí nejčastěji zahlídla černý zadek jak mizí za gaučem.
Tento stav trvá již dva roky. Zvládli jsme to, jen mám na koho svádět že mi přibylo šedin…“))
Chtěla jsem milovníkům koček předat pár zkušeností, než své kočce přivedete spolubydlící, raději to s ní řádně prokonzultujte…není kočka jako kočka

V listopadu uběhly 3 roky od doby co přibyl do naší společnosti Čertík. Ani jsem to v tom předvánočním shonu nestihla okomentovat. No chlupatinky si zvykly, já taky. Každá je jiná vlastní osobnost, lásku si nevyznávají ale ještě se nesežraly ani se nervou. Dokonce když jsem nedávno na noc omylem zavřela Štěpánku v koupelně nebyla to ona kdo se ozval a chtěl ven, ale Čertík tak dlouho běhal a kecal v chodbě až jsem se šla podívat co se děje. Zavedl mě ke dveřím a Štěpánka vyrazila jak blesk. Tedy znak solidarity a potřeby mít na koho bafat.

 Liší se nejen velikostí a vzhledem ale hlavně povahami.

Štěpánka je nesmírně klidná, nenápadná, většinu dne prospí stejně jako většinu noci, když se probere dojde si pro pohlazení, které vyžaduje ovšem důsledně a nahlas dává najevo jak je to příjemné. Chovat ne, jen hladit, drbat, česat, masírovat specielní rukavicí. Při této proceduře se stává placatá a placatější, až je skoro vetřená do koberce a vydává zvuky uuuuuuuuuu  UH…uuuuuuuuu  UH..jako manžel když si nechával masírovat záda a taky skoro tak nahlas! Co provádím v kuchyni ji nezajímá, jen občas ji nabudí vůně syrového masa, přijde si pro pár kousíčků a odchází odpočívat. Moc se toho o ní nedá povědět, jen že je to zlatá, něžná  kočinka.

Čertík je společenský, zvědavý, ukecaný a stále potřebuje být středem pozornosti. Ovšem jen pokud nepřijde návštěva. Stále jsem v podezření, že jsem si ho vymyslela a vůbec neexistuje. Vaří se mnou, stojí u linky na  zadních nožkách, přední tlapky opřené o šuplík a kecá…opravdu se snaží napodobit tón hlasu, počet slabik a na otázku odpovědět. Řeknu mu :kecáš a on e..e..eá…prostě nekecá. Když vykročím běží jako předvoj, ocásek vztyčený jak vlajkový stožár a stále kontroluje jestli mě vede správným směrem. Když se mu podaří dovést mě až na minizahrádku upadne na kobereček a nastaví pupík. Pak jen slastně zamhouří očka a  je dobře, že nerozumím jak si myslí co je to za hloupý otázky: „ čípak je ten pupíšek? Kdopak se to tady vyvaluje? Co je to tady za šikovnýho kocourka?“ když je přeci jasný, že je to Čert!!! A drží, když ta praštěná dělá budliky, budliky a podobný blbostě. Jenže on se zdá tak malinký a chloupky má jemné jak miminko chmýří na hlavičce a leží tam tak oddaně, že se nedá odolat, dělá se to samo.

Při jídle, tedy mém, sedí kocourek spořádaně na lavici u stolu a čeká až dostane vyfoukaný kousek masíčka. Na stůl nikdy neleze, jen si tam položí bradičku a čeká a čeká. Udělala jsem si jako inovaci rizoto ze sojového masa…no, moc mi to nevonělo, ale byly tam i jiné jedlé ingredience tak to snad nemohlo být až tak nechutné. To v rámci dělené stravy a podle kuchařky, rozhodnutá shodit pár kilo za každou cenu. Čertík zabral místo a čekal. Dostal kousek masíčka…a ztuhnul. Dal přední tlapky na stůl a vztyčil se v celé délce nad talířem, dala jsem mu opět ten kousek masíčka. Vrhnul zničující pohled, zřejmě nevěřil vlastnímu nosu, strčil ho skoro do talíře, nasál, frknul, pronesl nějaké eee..eee…fuuuuuu a trapem zmizel.Pochopila jsem to jako silné citoslovce opovržení a rozhodla se, že náhražky FAKT nejsou k jídlu a něco co je žvýkací jak molitan jíst nebudu. Určitě jsem díky kocourkovi udělala správné rozhodnutí…už nikdy žádné imitace:))